Jak zanikají civilizace
Stejně jako v minulosti i dnešní doba je plná mýtů. Jeden z nich se týká takzvaného kolapsu společností a civilizací. Na rozdíl od přírodních věd, kde kolaps obvykle označuje kratší dobu epochy masového vymírání a velkoplošného zániku fauny a flóry, u vývoje lidských společností nastává jen ojediněle.
Miroslav Bárta. 28.8.2016
V naprosté většině případů se slovo kolaps (nevhodně) používá k označení procesu, v jehož rámci nastává "pouze" velká ztráta složitosti systému. Nositelé kultury obvykle nevymřou, ani nejsou předmětem genocidy.
V okamžiku, kdy se lidé nadechnou k novému vzestupu, novému uspořádání a novým projevům myšlení, máme často jako archeologové sklon hovořit o nové kultuře. Ztráta složitosti, podobně jako její nárůst, přitom tvoří dvě strany téže mince jakéhokoliv vývoje dané společnosti. Jaké jsou aktuální teorie kolapsu?
Stále více energie
V roce 1988 zveřejnil americký antropolog Joseph A. Tainter knihu Kolapsy složitých společností. Jeho studie vznikala v době, kdy o toto téma nebyl skutečný zájem. Západní civilizace prožívala skvělé roky vzestupu a spotřeby, Západ vyhrával souboj s komunistickým blokem na plné čáře a blížil se pád železné opony. Proč by mělo něco natolik dokonalého jako tehdejší svět kolabovat? Nota bene, proč si takovou myšlenku vůbec připouštět?
Tainter se ve své práci soustředil na obecné charakteristiky kolapsu a k tomu přidával konkrétní studie, zejména ty zabývající se Římskou říší, kulturou Chaco (Anasazi) a starými Mayi. Jeho hlavní dva směry úvah se zabývaly konceptem rostoucí komplexity a zákonem zmenšujících se výnosů. Za principiální hnací motor lidského vývoje Tainter považoval narůstající společenskou složitost civilizací, která vychází z neustálého řešení problémů, jež ji přirozeně posouvají dále.
Čím je však civilizace složitější, tím roste potřebná energie na řešení nových problémů a zmenšuje se efektivita jejího vynakládání. Toto zpomalovací stadium lze překonat technologickou inovací nebo objevem nového významného zdroje/způsobu získávání energie. Všechny civilizace, které známe, nakonec "zkolabovaly" především proto, že se odehrál efekt zákona snižujících se výnosů - společnosti vynakládaly stále více energie jen na udržení své úrovně a řešení nových problémů.
Tainter ve své pozdější studii Social Complexity and Sustainability (Společenská složitost a udržitelnost) z roku 2006, která se zabývala otázkou nákladů na řešení problémů a udržitelným rozvojem, ukázal, že náklady na množství registrovaných patentů v USA (přepočteno na patent na stovku vědců) neustále rostou, stejně jako náklady na zvyšování expertní vzdělanosti. A celkem pochopitelně se domnívá, že takový trend musí jednou skončit.
Demografická exploze
V roce 2005 americký ornitolog Jared Diamond přišel s další knihou na toto téma - Kolaps. Proč společnosti přežívají či zanikají. Pokrývala rovněž osudy mnoha civilizací a kultur, byla však o něco determinističtější v tom smyslu, že při hledání příčin kolapsů společností zdůrazňovala zejména pět faktorů - vyčerpání přírodních zdrojů, změnu přírodního prostředí a klimatu, nepřátelské sousedy a ztrátu obchodních kontaktů. Právě ty vždy navodí kolaps v tom horším a stále méně používaném smyslu skutečného zániku a vymizení.
Diamond pracuje s fenomény, které v minulosti vedly ke kolapsu společností - odlesnění a zničení přírodních ekosystémů, problémy s půdou (například úrodnost či zasolení), nadměrný lov a rybolov, import rostlinných a živočišných druhů a jejich zdomácnění, přelidnění a problémy s vodou.
Diamond také uvádí čtyři faktory, které můžeme identifikovat i v současnosti - vliv člověka na změnu klimatu, hromadění toxinů v přírodě, nedostatek energie a vyčerpání kapacity fotosyntézy naší planety. Skoro za všemi kolapsy ale objevuje jako hlavní příčinu demografickou explozi.
Ničení ekosystému
Je zřejmé, že Diamond ve svém, do jisté míry mechanistickém diskurzu nepřipouští agendu vztahující se k dlouhodobým vnitřním procesům nejen krize, ale zejména následné regenerace. Stejně nevěnuje takřka žádnou pozornost dlouhodobým společenským procesům, které se řadí k vnitřním faktorům a jsou pro vývoj dané společnosti neméně důležité.
To vzbudilo v odborných kruzích značnou diskusi a někdy vedlo i k nepěkným kritikám, a to i u nás. Nicméně jedno dobré, obecné a svou povahou nadčasové poučení z Diamondových případových studií vyplývá - nestabilita přírodního prostředí s sebou přináší nestabilitu politickou. A politická či ekonomická nestabilita může vést k neřízenému využívání přírodních zdrojů a ničení ekosystému.
Musíme si uvědomit, že každá civilizace je formována vnějšími a vnitřními procesy, které spolu těsně souvisí. K těm vnějším patří vždy zejména geografická poloha a dynamika proměn klimatu. Bližší pohled na mapu například starověkého světa ě ukazuje, že nejranější civilizace vznikaly v klimaticky optimálních oblastech a povodích velkých řek, které umožňovaly extenzivní zemědělskou produkci s relativně malým, tedy velmi výhodným výdajem energie.
Role v expanzi
Kromě starověkého Egypta šlo o Přední východ s Eufratem a Tigridem, Pákistán a severozápadní Indii s povodím Indu a zaniklé Džaggar-Hakry, povodí Žluté řeky a řeky Jang-c'-ťiang v Číně a v neposlední řadě pánev řeky Coatzacoalcos v dnešním Mexiku. To byla ohniska, ve kterých starověké civilizace vznikly a rozvíjely se.
Zajímavé je, že velké řeky hrály a stále hrají významnou roli i v moderních dějinách a dnešní supervelmoci, jako jsou USA, Rusko či Čína, nejsou žádnou výjimkou. Řeky, jakkoliv jejich původní význam spočíval zejména v jejich ekonomickém potenciálu, hrály mimořádně významnou roli i v expanzi, a s tím související oblastí komunikačně-obchodní.
Podívejme se nyní na faktory vyplývající z vnitřní dynamiky vývoje společnosti. Americký časopis Foreign Affairs je významné periodikum, jež se věnuje soudobé politice a je vydávané v hlavním městě USA Washingtonu. Proto možná překvapí, že právě v něm se v roce 2010 objevil článek světoznámého britského historika Nialla Fergusona věnovaný starým civilizacím.
Ferguson, toho času harvardský profesor, jenž má blízko ke konzervativnímu křídlu amerického politického systému, odešel podle vlastních slov do USA, aby mu bylo více nasloucháno. Možná že nikoli náhodou se právě tam začal více zabývat kolapsy a obecnějšími trendy ve vývoji civilizací. V podobě příměrů Ferguson připomíná, že "zaniknou" (ztratí svou složitost a vyspělost, která je právě jejich hlavní charakteristikou) všechny říše bez ohledu na svou velikost a charakter.
Thomas Cole
Jde o velice propracované zamyšlení na téma ani dnes nejsme jiní. Tuto hlubokou zkušenost historika dokládá několika alegorickými obrazy angloamerického malíře Thomase Colea (1801-1848), který v cyklu Course of Empire (Cesta impéria) namaloval pět hlavních epoch vývoje anonymní říše - hlavním zdrojem inspirace byl starověký Řím.
První obraz se jmenuje Doba divokostia zachycuje krajinu prakticky nedotčenou člověkem, do které přichází bouře a pár lovců a sběračů vyhledává úkryt. Druhý obraz nazvaný Pastorální krajinaukazuje již krajinu zemědělskou, zbavenou lesa, s poli a s malým chrámem řeckého stylu. Třetí dějství, Vrcholná říše, představuje obraz říše na vrcholu sil - vidíme velké kamenné město s mnoha vznosnými stavbami a chrámy se spoustou bohatě oděných lidí představujících politické zástupce říše, obchodníky a občany.
Po tomto dosažení vrcholu následuje obraz nazvaný Zkáza. Zachycuje totéž město ponořené v bojích a postupném zániku v důsledku vnitřních konfliktů a náporu nájezdníků. Konečně závěrečný obraz této série, Zármutek, se jakoby vrací do počátečního bodu - je zde opět přírodní krajina, vyčerpaná a ponořená do ticha. Nové nadechnutí a oddych, kde předchozí události připomínají pouze ojedinělé ruiny.
Rychlé zkolabování
Ferguson ve své práci upozorňuje, že většina skutečných říší kolabovala velice rychle - od Říma až po zánik britského impéria na počátku druhé poloviny 20. století. Například Římská říše, respektive její západní část, podlehla nájezdu barbarů během necelých dvou generací, zhruba za polovinu století.
Tento počátek konce začal možná roku 406, kdy Germáni překročili Rýn a napadli nejprve Galii a nakonec vstoupili na italskou půdu. Město Řím bylo dobyto Góty v roce 410. Vzápětí musela Západořímská říše bojovat s Vandaly o nadvládu nad Španělskem. Mezi lety 429 až 439 vedl Genseric (389-477) Vandaly v severní Africe od jednoho vítězství k druhému, až nakonec dobyl Kartágo.
Potíže a ztráta kontroly ve východním Středomoří vedly k výraznému oslabení říše, která z Afriky dovážela především obilí. Finanční problémy způsobily, že Římané ledva odrazili nápor Attilových Hunů z Balkánu. V průběhu roku 452 ztrácí impérium celou Británii, velkou část Španělska, Galie a Afriky. De facto se Římská říše vrátila do hranic dnešní Itálie.
V roce 455 připluli z Kartága Vandalové a dobyli znovu Řím. Následné plenění trvalo nepřetržitě dva týdny, mrtví se počítali na tisíce, spousta lidí byla na lodích společně s kořistí odvezena zpět do Kartága, včetně dvou dcer a manželky zesnulého císaře Valentiniána III. (419-455).
Rokem 476 Západořímská říše zanikla, samotné město Řím se stalo válečnou kořistí a centrem vlády gótského náčelníka Odoakera (433-493). Vytratily se technologické znalosti, postupy a fungování administrativy rozvinuté říše, jako by zmizeli kompetentní úředníci, upadl mezinárodní obchod i velkovýroba.
Vyčerpání
Podobně rychle a skokově zaniklo britské impérium. Paradoxem je, že tento propad nastal záhy po druhé světové válce, která byla nad poměry a možnosti tehdejšího britského impéria. Musíme si uvědomit, že ještě v únoru 1945 se britský premiér Winston Churchill sešel na Jaltě se sovětským lídrem Josifem Vissarianovičem Stalinem a americkým prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem a rozdělili si svět.
Churchill sice svou zavilostí a vizí zachránil ostrovní stát před téměř jistou porážkou, ale Britové se ho již v červencových volbách raději zbavili. Během následujících deseti let Britové ztratili (respektive jim postoupili nezávislost) tyto své původní kolonie: Bangladéš, Barmu, Bhútán, Egypt, Eritreu, Indii, Írán, Izrael, Jordánsko, Libyi, Madagaskar, Pákistán a Srí Lanku.
Dějiny civilizací slouží zároveň jako velmi zřetelný doklad, že právě faktory, které stojí za vzestupem společenského systému, jej nakonec přivedou i do krize. Na základě srovnání různých dějinných období odehrávajících se na odlišných kontinentech se ukazuje, že obvykle faktory, které považujeme za prorůstové nebo zásadně stimulační, se po jisté době vyčerpají a nakonec systém přivedou do období stagnace a posléze krize.
Fenomén byrokracie
Jako klasický příklad lze uvést růst byrokracie. To je fenomén na první pohled jednoznačně pozitivní - s rostoucí složitostí systému je třeba budovat i třídu odborných administrátorů různého zaměření, kteří jsou například schopní systému rozumět, organizovat jej, vybírat daně či kontrolovat ekonomické toky.
Podobně je to například u budování hierarchicky členěné společnosti, která umožňuje rychlý přenos rozhodnutí a jejich realizaci. Po jisté době v takovém společenském systému nastane, že některé prvky systému začnou využívat a nakonec nutně i zneužívat svého dominantního postavení a systém se rozpadne na segmenty a začne projevovat značný sklon k nepotismu a k nepřiměřenému růstu vlivu takzvaných zájmových skupin.
Pokud se to odehraje na větší ploše státu, můžeme tento jev označit za regionalizaci, vše končí značnou a rychlou ztrátou komplexity, protože systém se neustále více prodražuje. Ostatně stopy této úvahy můžeme nalézt i u předsókratovského filozofa Hérakleita, který prohlásil, že "cesta nahoru-dolů, jedna a táž" (zlomek B 60).
Nárůst problémů
Toto pravidlo, kterému říkám Hérakleitův test, lze nejlépe a nejjasněji demonstrovat na práci Nialla Fergusona Civilizace. Západ a zbytek světa. V této knize Ferguson vypočítává a charakterizuje hlavní pilíře, na kterých vyrostla naše západní civilizace. Řadí sem svobodné vědecké bádání, volnou soutěž, soukromé vlastnictví, spotřebu, zdravotní péči a práci. To vše při dodržování etických principů. Podíváme-li se na tyto faktory s odstupem, najdeme u všech, alespoň podle mého názoru, narůstající problémy.
Vědecké bádání je stále více svazované úřednickými předpisy, komerční poptávkou a komercializací obecně, která rozhoduje, co je dobré a co zbytečné (z krátkodobého hlediska, ovšem - a nedělejme si iluze, patří sem i egyptologie či archeologie). Volná soutěž je podvázána předpisy a právnickou džunglí a dalšími negativními jevy, které dobře zná každý podnikatel. Soukromé vlastnictví je nahrazováno anonymním a korporátním. Spotřeba je stále více používána společně s masmédii k indoktrinaci početných segmentů populace.
Zdravotní péče se stává významnou politikou a součástí technologie moci (kde základní mantrou se stává heslo udržení člověka při životě za každou cenu). A konečně práce již dávno neznamená, že se člověk může realizovat a pracovat nad stanovené minimum, jak chce a uzná za vhodné. Z toho všeho vyplývají regulace a často uměle vytvořenou poptávkou pokřivené vztahy, pokles kvality institucí - mimochodem další pilíř, který je třeba k Fergusonově výčtu dodat - v důsledku narůstajícího vlivu zájmových skupin.
Dostupnost informací
Na tomto místě je třeba zmínit, odkdy datujeme počátek takzvané západní civilizace. Řešení je více, ale podle mého názoru dává velký smysl její počátek zhruba ztotožnit s vynálezem knihtisku Johanna Gutenberga okolo let 1447 až 1448, který odstartoval nejpozději od počátku 16. století obrovský rozmach bádání, vynálezů a inovací, jež jsou charakteristické pro náš svět.
Tomu totiž odpovídá i obrovským tempem narůstající výskyt zásadních objevů v astronomii, biologii, chemii, geologii, fyzice, matematice, medicíně a technologiích po roce 1500, který figuruje jako jakási magická hranice, za kterou se rozběhla věda ve všech svých odvětvích mílovými kroky kupředu.
Do značné míry za to "mohl" právě knihtisk a rychlé tempo výroby knih a jejich šíření po roce 1500. Díky knihtisku začaly být tištěny bible v národních jazycích. Díky němu mohlo být také 95 tezí Martina Luthera rozšířeno po Evropě závratnou rychlostí a nastoupena cesta k reformaci. Dostupnost informací vedla - stejně jako dnes - k tomu, že naše část světa byla vystavena obrovskému impulzu vedoucímu k rozvoji lidského ducha a civilizace jako takové.
V dnešní době jako by vše vrcholilo, zažíváme proměnu demokracie v mediokracii, zcela v duchu Hérakleitovy myšlenky o cestě nahoru a dolů. To vše se neodehrálo izolovaně, není pochyb, že dalším významným impulzem byly například zámořské objevy. Ale to by byla již jiná kapitola.
Cyklus
Další významnou prací, která se objevila v poslední době na téma nejsme jinía kolapsy civilizací, je článek Human and Nature Dynamics (HANDY): Modeling Inequality and Use of Resources in the Collapse or Sustainability of Societies (Lidská a přírodní dynamika. Modelování nerovnosti a použití zdrojů v kolapsu nebo udržitelnosti společností) Safy Motesharreiho, Jorgeho Rivase a Eugenie Kalnayové z roku 2014 zabývající se dynamikou vývoje společnosti a využíváním přírodního prostředí. Jejich studie nazývaná také model HANDY začíná konstatováním:
"Je běžné popisovat lidskou historii jako neúnavné a nevyhnutelné směřování ke stále vyšším úrovním komplexity, politické organizovanosti a ekonomické specializaci, doprovázeným vývojem komplexnějších a účinnějších technologií vedoucích ke stále rostoucí populaci. Toto vše je zajišťováno získáváním stále většího množství surovin, energie a informací. Přesto toto vše není jediná možnost.
Ve skutečnosti případy, kdy byl tento zdánlivě univerzální, dlouhodobý trend tvrdě přerušen prudkým kolapsem - často trvajícím staletí -, jsou docela běžné. Krátký přehled několika příkladů kolapsů naznačuje, že proces vzestupu a pádu je ve skutečnosti stále znovu se v historii objevující cyklus, který ukazuje, že je důležité nalézt obecné vysvětlení tohoto procesu."
Model World2
Ve své studii se Motesharrei, Rivas a Kalnayová pomocí modelování zamýšlejí nad otázkou, k čemu vedou proměnlivé hodnoty u následujících hlavních parametrů specifické populace - porodnost, úmrtnost, úživná kapacita přírodního prostředí, velikost elit a ne-elit ("masy") a konečně míra přerozdělování/sdílení ekonomického potenciálu. Studie není ve svém pojetí a záměru zcela inovativní. Spíše vychází ze studií, které se postupně objevily v posledních desetiletích 20. století.
Již v roce 1968 se na pozvání manažera italské firmy Fiat Aurelia Peceia a skotského vědce Alexandra Kinga sešla v Accademia dei Lincei v Římě skupina politiků, obchodníků a vědců z různých oborů s cílem řešit již tehdy vyvstávající otázku krátkozrakého budování států a přetěžování obnovitelných i neobnovitelných přírodních zdrojů. Výsledkem bylo založení Římského klubu, dodnes vlivného a existujícího think tanku.
Během následujících let vznikl rozsáhlý a propracovaný teoretický model Jaye Wrighta Forrestera a Dennise Meadowse, známý jako World2 a později World3. Tento model se zabýval poměrně složitými vztahy lidských společností v rámci základních pěti kategorií - populace, přírodní zdroje, znečistění, zemědělství a pedologie a ekonomika. Jeho základním přínosem zejména bylo, že upozornil na zvětšující se rozpory mezi praxí a skutečnými možnostmi Země.
Nárazníková zóna
Navzdory tomu je model HANDY velmi užitečný, protože umožňuje odpovědět obecně na otázku, co se stane "když". Tato "když" představují zejména proměnné v diferenciálních rovnicích popisujících tři základní situace. Model se zabývá společností rovnostářskou, v níž neexistuje společenská nerovnost a nerovnoměrné přerozdělování. Ta má dobré vyhlídky na dlouhodobý rozvoj.
Pak je to společnost, u které nastává kolaps typu "L". Jde o společnost s malým počtem elit, kde nerovnost přerozdělování a využívání zdrojů vede ke zničení většinové populace. Po kolapsu je taková společnost schopná regenerace.
Konečně třetí typ situace pracuje s pojmem kolapsu typu "N", kde elity spotřebovávají mnohonásobně více než většinová populace. V takovém modelu nejprve zkolabuje většinové obyvatelstvo a následně i elity, které ještě nějaký čas fungují na principu "BU" - "business as usual", chovají se, jako by se nic nedělo. Pozice a prostředky elit jim dovolují, aby své možnosti a zdroje používaly na "pochytání" ubývajících zdrojů a prostředků.
Ve srovnání s elitami většinová populace takové nástroje nemá, což vede k tomu, že je první vystavena vlivu negativních událostí a procesů, zatímco "zásobené" elity jsou schopné negativním faktorům odolávat - setrvávají na svých daných pozicích a pokračují ve stereotypním chování a v dosavadních způsobech řešení problémů. Existence této nárazníkové zóny oddělující elity od většinové populace je vědeckým zdůvodněním starého českého přísloví "Kapři sami sobě rybník nevypustí".
Demokratické přehlušení
Díky české vánoční rybě se dostáváme i k formulaci obecného principu, který vysvětluje, proč jsou obvykle elity značně inertní vůči nastupující krizi. Ta ve svých prvních fázích postihuje primárně většinovou populaci, která celkem logicky nemá prostředky a často ani možnost si nejen všimnout, ale zejména reagovat na přicházející obtíže. Až když je tento největší segment společnosti zasažen a zničen, stane se "membrána" propustnou a krizi si uvědomí i větší část elit.
V tu chvíli je však často pozdě na přijetí účinných řešení, jež navíc nemohou nalézt respekt u již zasažené většiny obyvatelstva - elity ztrácejí legitimitu, nejsou schopné prosadit leckdy i správná opatření. Ta přicházejí pozdě a je pro ně nezbytné získat většinovou populaci, jež již není ochotná naslouchat elitám, které zklamaly. Krize udeří plnou silou. Přirozeně, že zejména mezi elitami, ať jsou jakékoliv povahy, se prakticky vždy najdou jedinci schopní na nastávající tendence upozornit, jsou ale nejčastěji demokraticky přehlušeni.
Oba tyto modely však mají navzdory svým obrovským přínosům a podnětům jednu velkou nevýhodu. Nepočítají s nutnými lidskými adaptacemi na proměny přírodního prostředí, o kterém víme, že prochází víceméně rovněž danými cykly, jimž se nedá vyhnout, natož je ovládnout.
Miroslav Bárta
Zejména mezi elitami, ať jsou jakékoliv povahy, se prakticky vždy najdou jedinci schopní na nastávající tendence upozornit, jsou ale nejčastěji demokraticky přehlušeni
Existence nárazníkové zóny oddělující elity od většinové populace je vědeckým zdůvodněním starého českého přísloví "Kapři sami sobě rybník nevypustí"
Model World2 se zabýval poměrně složitými vztahy lidských společností v rámci základních pěti kategorií - populace, přírodní zdroje, znečistění, zemědělství a pedologie a ekonomika
Proces vzestupu a pádu je ve skutečnosti stále znovu se v historii objevující cyklus, který ukazuje, že je důležité nalézt obecné vysvětlení tohoto procesu
Dostupnost informací vedla - stejně jako dnes - k tomu, že naše část světa byla vystavena obrovskému impulzu vedoucímu k rozvoji lidského ducha a civilizace jako takové
Práce již dávno neznamená, že se člověk může realizovat a pracovat nad stanovené minimum, jak chce a uzná za vhodné
S rostoucí složitostí systému je třeba budovat i třídu odborných administrátorů různého zaměření, kteří jsou například schopní systému rozumět, organizovat jej, vybírat daně či kontrolovat ekonomické toky
Faktory, které považujeme za prorůstové nebo zásadně stimulační, se po jisté době vyčerpají a nakonec systém přivedou do období stagnace a posléze krize
Britský historik Niall Ferguson upozorňuje, že většina skutečných říší kolabovala velice rychle - od Říma až po zánik britského impéria na počátku druhé poloviny 20. století
Angloamerický malíř Thomas Cole v cyklu Cesta impéria namaloval pět hlavních epoch vývoje anonymní říše - hlavním zdrojem inspirace mu byl starověký Řím
Řeky, jakkoliv jejich původní význam spočíval zejména v jejich ekonomickém potenciálu, hrály mimořádně významnou roli i v expanzi, a s tím související oblastí komunikačně-obchodní
Nestabilita přírodního prostředí s sebou přináší nestabilitu politickou. A politická či ekonomická nestabilita může vést k neřízenému využívání přírodních zdrojů a ničení ekosystému.
Americký ornitolog Jared Diamond skoro za všemi kolapsy objevuje jako hlavní příčinu demografickou explozi
Všechny civilizace, které známe, nakonec "zkolabovaly" především proto, že se odehrál efekt zákona snižujících se výnosů - společnosti vynakládaly stále více energie jen na udržení své úrovně a řešení nových problémů